VLAŠSKÉ BOUDY.
Zhruba dvě stovky neveřejných vleků kdysi na krkonošských lukách obsluhovaly lyžařské svahy při podnikových či klubových rekreačních chatách. Historie každé z těchto lyžařských lokalit je unikátní, a odvíjela se od vynalézavosti s technických dovednostech lyžařů, kteří výstavbě a údržbě vleků věnovali svůj volný čas a prostředky. Hlavní a zpravidla jedinou odměnou jim pak byla možnost neomezeného lyžování na vlastním svahu. O historii jednoho z nich se s námi podělil pan Luboš Bakla, kterému děkujeme za veškeré podklady k tomuto článku.
Vlašské boudy, tzv. Valšovky, nacházející se na jihovýchodním svahu Vlašského vrchu nad Velkou Úpou, získali členové současné TJ Kotva Braník v roce 1946. Pro lyžování na přilehlém lučním terénu si zprvu svépomocně vyrobili navijákový vlek získaný přidáním velké řetězovky z plochodrážního motocyklu ke stacionárnímu motoru a převodovce. Benzín pro provoz bylo nutné vynášet k vleku na krosnách. Vlek navíc utáhl pouze 5-6 lyžařů, z nichž navíc jeden musel stáhnout lano před každou jízdou zpět na místo nástupu. Dalšího (ne)lyžaře pak bylo zapotřebí pro obsluhu motoru. Není proto s podivem, že záhy po elektrifikaci Valšovek začátkem 60. let byl tento vlek nahrazen.
Pro Valšovky byla pořízena tehdy standardní technologie kotvičkového vleku s označením VL 200, vyráběného Transportou Chrudim. Od dolní stanice na spodním okraji louky vlek vedl ke smrku pod chalupou Ministerstva obchodu (dnes Polárka). Díky tomu, že vlek neměl na své trase žádnou podpěru, se bylo možné k lanu připojovat různými druhy kotev. Kromě originálních továrních kotev s řetízkem si někteří lyžaři vyráběli vlastní unašeče, dalším pro udržení se na laně stačily kožené palčáky a vlastní síla. Kotvy byly od horní stanice spouštěny po ocelovém lanku až ke stanici dolní, kde tyto s rizikem vážného poranění ruky v případě trochy nepozornosti obsluha z lana svěšovala a předávala nastupujícím lyžařům. Dalším úkolem obsluhy bylo občasné promazávání tohoto skluzového lanka v případě, že se kotvy během sjezdu začaly zasekávat. Tento způsob návratu unašečů byl posléze opuštěn, a lyžaři začali využívat podstatně lehčí kotvy, které si sami sváželi k cíli sjezdovky omotané kolem pasu.
Vybudováním silnice křížící trasu sjezdovky éra tohoto druhého vleku skončila, nicméně s předstihem byla započata výstavba vleku třetího, v prodloužené trase se třemi podpěrami, a výkonnějším motorem, který zvýšil přepravní rychlost na 2,1 m/s. Z původního VL 200 bylo využito hnací a vratné kolo. Do výslužby pak musely odejít dosavadní podomácku vyrobené unašeče – přejezd kladek na podpěrách umožňovaly jen drátěné kotvy. Další investice zahrnovala výstavbu dřevěné „boudinky“ u dolní stanice vleku, která sloužila pro uskladnění veškerého zázemí pro provoz vleku. Ač byl svah relativně krátký, díky několika možným variantám sjezdu poskytoval pestré lyžování, včetně „adrenalinové“ alternativy, tzv. sjezd „splachovadlem“, s úzkým úsekem mezi skálou a kamennou zídkou. Bohužel jižní orientace svahu v kombinaci s rostoucími technickými a legislativními podmínkami a snižováním návštěvnosti měla negativní dopad na zájem pokračovat v údržbě vleku, který byl provozován čím dál zřídkavěji. Rok 2010 tak představuje konec jeho provozu, pomyslnou poslední ránu z milosti dostal vlek stržením lana a ulomením sloupu stavebním mechanismem v roce 2012.
Vydáno: 11.3.2020
Pro Valšovky byla pořízena tehdy standardní technologie kotvičkového vleku s označením VL 200, vyráběného Transportou Chrudim. Od dolní stanice na spodním okraji louky vlek vedl ke smrku pod chalupou Ministerstva obchodu (dnes Polárka). Díky tomu, že vlek neměl na své trase žádnou podpěru, se bylo možné k lanu připojovat různými druhy kotev. Kromě originálních továrních kotev s řetízkem si někteří lyžaři vyráběli vlastní unašeče, dalším pro udržení se na laně stačily kožené palčáky a vlastní síla. Kotvy byly od horní stanice spouštěny po ocelovém lanku až ke stanici dolní, kde tyto s rizikem vážného poranění ruky v případě trochy nepozornosti obsluha z lana svěšovala a předávala nastupujícím lyžařům. Dalším úkolem obsluhy bylo občasné promazávání tohoto skluzového lanka v případě, že se kotvy během sjezdu začaly zasekávat. Tento způsob návratu unašečů byl posléze opuštěn, a lyžaři začali využívat podstatně lehčí kotvy, které si sami sváželi k cíli sjezdovky omotané kolem pasu.
