Úplně nejstarším přepravním zařízením na svazích Lysé hory byl lanový vlek provozovaný nad Dvoračkami v prostoru pod Kotelským sedlem. První vlek s oběžným systémem pak byl vybudován v roce 1954 svépomocí ze součástek původně určených pro lesní lanovky. Od roku 1955 mohli lyžaři začít využívat jeho 800 m dlouhou trasu. Ve shodném průseku tento tzv. dřevařský vlek nahradil v roce 1965 dvojmístný vlek Transporta VL 1000 zvaný Dědek, který na delší, 1250 m dlouhé trase, překonával 390 m převýšení, a obsluhoval sjezdovou trať vedenou po své západní straně. I přes značnou vzdálenost od okraje obce si svah brzy získal značnou oblibu a rostoucí zájem si vyžádal výstavbu dalších vleků Transporta: v roce 1969 přibyl 623 m dlouhý vlek Slalomák s dolní stanicí v sousedství vleku Dědek, přístup z obce a obsluhu méně náročných terénů pak zajistil od roku 1972 1180 m dlouhý vlek Přibližovák. Na úctyhodnou délku 1566 m pak byl v roce 1973 protažen samotný vlek Dědek, přičemž byla mírně navýšena i jeho přepravní kapacita (z 250 na 310 os./hod.). Postupných změn doznaly i sjezdové tratě – pro svou přílišnou náročnost byla dolní část sjezdovky z Lysé hory překlasifikována na slalomový svah a nová modrá sjezdovka byla vedena větším obloukem s prodloužením v dolní části. Po východní straně vleků pak byla vytyčena červená sjezdovka, která spolu s modrou v 80. letech představovala dvě ze tří krkonošských sjezdových tratí způsobilých pro závody ve sjezdu mužů a žen (tou třetí byla červená ve Svatém Petru). Naprostý unikát na svazích českých hor představoval odpojitelný vlek francouzské firmy Montaz Mautino, vystavěný souběžně s vlekem Dědek v roce 1976. Oficiálně uváděná délka vleku 1640 m, která by znamenala nejdelší vlek v ČSSR, se s ohledem na shodnost trasy se sousední Transportou zřejmě nezakládala na skutečnosti. Ve své době se však dozajista jednalo o vlek nejrychlejší (cca 4 m/s) a s nejvyšší hodinovou přepravní kapacitou (690 os./hod.) a převýšením (510 m) v Čechách. Mnoho let se jednalo o jediný vlek Montaz na našem území, teprve nedávno byly dva další pořízeny po vyřazení z francouzských Alp do střediska Králičák. Jedinou podobnou akvizicí v ČSSR byl lyžařský vlek Floch na Martinských holích, který v roce 1974 postavila Poma. Nedlouho poté se již odpojitelné vleky začaly vyrábět licenčně pod značkou Tatrapoma v Kežmarku, přičemž v roce 1982 jeden takový nahradil Transportu VL 500 Slalomák. Díky své lomené trase získal nejen svůj název „Zalomený“, ale umožnil rozšíření profilu sjezdovky a v porovnání s původní Transportou mohl mít i delší trasu (892 m). Od Tatrapomy pak byly na Horní Domky získány ještě dva kratší vleky s fixními teleskopickými unašeči: v roce 1981 to byla 386 m dlouhá Tatrapoma F zvaná Křížek, obsluhující osvětlenou sjezdovku v dolní části svahu, a v roce 1987 340 m dlouhá Tatrapoma P „Kaprun“, instalovaná na mírný luční terén paralelně s vlekem Přibližovák.
Následující roky provozu byly spojeny s ekonomickými problémy - po výstavbě odpojitelné čtyřsedačkové lanovky od firmy Doppelmayr v roce 1996, která v prodloužené trase nahradila vlek Dědek a vedla ke zkrácení vleku Montaz, se Rokytnice nad Jizerou stala nejzadluženějším městem v ČR. Další výraznější investice do přepravních zařízení v podobě fixní čtyřsedačky od stejného výrobce, které nahradila vlek Přibližovák, se areál dočkal až v roce 2006. I přes tyto nesnáze vidí územní plán Rokytnice nad Jizerou budoucnost lyžování na Lysé hoře a v ostatních rokytnických areálech optimisticky. Na mírných jižních svazích nad horním centrem je plánována výstavba dvou lanových drah délek 960 a 870 m, jejichž sjezdovky by se pomocí jedné či dvou kratších lanovek dlouhých 350 a 230 m napojily na areál Horní Domky. Územní plán také počítá s výstavbou dlouhých traverzů, kterými by se Horní domky lyžařsky propojily s druhým největším rokytnickým areálem Studenov. Nedávná územní studie navrhuje toto propojení ještě posílit 2900 m dlouhou lanovkou a dalšími přepravními zařízeními, díky kterým by areály byly lyžařsky navázány na nově vytvořené nástupní místo přímo v údolí Jizery. Za zaslání dobových fotografií pro tento článek děkujeme panu Miroslavu Erlebachovi. Vydáno: 3.5.2020
Aktualizace:
-
