HOJSOVA STRÁŽ - MŮSTEK.
Rozvoj lyžování na Šumavě se soustředil v 1. pol. 20. století na oblast Špičáku, kdy se již v roce 1946 začalo s přípravnými pracemi na výstavbu lanovky a současně byla v záloze výstavba dvou lyžařských vleků. Parametry předurčovaly zdejší svahy ke konání významných lyžařských závodů. Smělé plány na rozvoj moderního lyžařského střediska však vzaly za své se změnou poměrů po roce 1948. Rozpadl se Lyžařský klub Špičák a připravená lanovka našla své místo nakonec na Kleti. Od dubna roku 1951 byla podél hranic s Německem a Rakouskem zřizována zakázaná pásma, do kterých spadaly i lyžařské terény v okolí Špičáku. Možnosti pro lyžování se značně omezily a lyžaři hledali náhradní terény v okolí Hojsovy Stráže, kterým dominuje hřeben Můstku (1235 m n. m.).
První lyžařský svah, tzv. „stará sjezdovka“, začínal na hřebenu asi 1500 m severně od vrcholu Můstku a klesal jihozápadním směrem do Hojsovy Stráže. Háčkový lyžařský vlek obsluhující tuto sjezdovku byl postaven TJ Škoda Plzeň na počátku 50. let a jako první v okolí byl poháněn naftovým motorem. Vlek měl úctyhodné parametry – délku cca 1 km s převýšením 240 m, přičemž lano po trase podpíraly dřevěné portálové podpěry (viz. historický letecký snímek). Tento vlek však v počátcích nefungoval pravidelně – „obsluhoval ho jakýsi Pepa Šturc jenom když měl chuť“. O několik let později byly vyměněny dřevěné podpěry za ocelové a byl instalován silnější motor.
Ke stávající „staré sjezdovce“ se podařilo vybudovat tzv. „novou sjezdovku“ vedoucí úzkým průsekem přímo od chaty na Můstku severozápadně směrem na Hojsovu Stráž. Sjezdovka měla převýšení asi 400 m a délku téměř 2 km, avšak poslední stovky metrů se využívaly velmi zřídka kvůli nízkému sklonu a trase zarostlé křovinami. Sněhové podmínky na nové sjezdovce také nebyly ideální – sníh v horní části byl vyfoukaný a ve spodní navátý. Přestože zde dle dostupných zdrojů měla být vybudována lanovka, k její realizaci nikdy nedošlo a nová sjezdovka tak nikdy nebyla obsluhována dopravním zařízením.
Další dvě sjezdovky začínaly přímo na vrcholu Můstku a vedly severovýchodním směrem – byly jím mírný, tzv. malý, a prudký, tzv. velký hank. Na velkém hanku v roce 1962 postavila lyžařský vlek Slavia VŠ Plzeň. Vlek byl poháněný motorem Zündap z vojenského elektrického agregátu, který zbyl z války po Němcích, a pro lyžařský vlek jej upravil Dáňa Prokopec. Jako kryt motoru posloužila vyřazená budka z benzinové pumpy. Vlek sestával pouze ze spodní a horní stanice (bez podpěr na trase) a lyžaři se k lanu připojovali samosvornými příchytkami, které měli připevněné k opasku. Aby nástup na vlek neprobíhal v nejstrmější části sjezdovky, byl svah prokácen níže až téměř do rovného terénu. Provoz toho vleku vyžadoval vynášení těžkých kanystrů s benzínem a akumulátoru na hank, což bylo značně nepohodlné.
Od konce 60. let se postupně uvolňovalo pohraniční pásmo. Zájem lyžařů se přesouval zpět na Špičák a atraktivita Můstku upadala. Vlek na velkém hanku byl rozkraden - postupně zmizel motor, lano i lanovnice. Dnes místo, kde stával, naznačují pouze zbytky benzinové budky. Na počátku 70. let pro obsluhu sjezdovky malý hank postavili členové ŽOS Plzeň, kteří v té době vlastnili chatu Můstek, háčkový lyžařský vlek složený z ocelových podpěr osazených klasickými „ježkovými“ kladkami, které sloužily pro stabilizaci polohy lana při přejezdu závěsů.
Po návratu lyžařů na Špičák sice zájem o Můstek upadal, avšak dva lyžařské vleky zde fungovaly dále. Vlek na staré sjezdovce byl v provozu až do roku 1992, a poté byl z terénu odstraněn. Připomínkou na něj je první ocelová podpěra ve spodní části a bouda, ve které se nacházela pohonná jednotka motoru. Vlek na malém hanku skončil po revoluci v roce 1989. V terénu jej připomíná ještě několik ocelových podpěr. Svah malý hank je dnes již zcela zarostlý.
Historie lyžařských vleků v okolí Můstku byla zmapována především díky ochotné spolupráci pana Petra Lauseckera, tehdejšího člena lyžařského oddílu Sláva VŠ Plzeň, který se na sjezdovkách "Na Hanku" na Můstku zúčastňoval spolu s dalšími závodníky tréninků slalomu – pod vedením svých trenérů Petra Mikiho Vonáska a ing. Petra Kostnera.
Pan Lausecker dále uvedl, že tréninky byly poměrně fyzicky náročné, protože aktéry čekala pěší cesta od oddílové chaty Frišvinkl u silnice mezi Hojsovou Stráží a Špičákem – vzhůru v tehdejších kvantech sněhu - v délce cca 1,5, km. až na vrchol Můstku. Pak byla před začátkem tréninku slalomu úprava = sešlapání svahu - a pak stoupání po každé jízdě pěšky či s lyžemi nahoru, protože v té době byl vlek již pár let mimo provoz.
Pro dnešní "zpohodlnělé" generace lyžařů i závodníků určitě něco zcela nepředstavitelného!!
Velkou devizou – či odměnou bylo, že se v této idylické končině dalo lyžovat díky severnímu svahu až do pozdního jara, kdy už sníh na ostatních lyžařských svazích v této lokalitě zcela zmizel.
Vydáno: 22.10.2024
Aktualizace: