Iniciátorem vzniku areálu s lyžařským vlekem byl primář dětského oddělení dačické nemocnice MUDr. Jaroslav Čermák. K němu se přidali další členové TJ Koh-i-noor Dačice Jaroslav Brož, Richard David, Rudolf Hájek, Ivo Horník, Eduard Hruška a Rudolf Kubek, kteří na jaře roku 1970 založili lyžařský oddíl. Pro výstavbu vleku byly zvažovány dvě lokality – jižní svah pod Hradiskem u Poldovky za Velkou Lhotou ležící v nadmořské výšce 700 m n. m., či níže položený (500 m n. m.) severovýchodní svah na pravém břehu Volfířovského potoka v Toužíně. Z důvodu snadnější přístupnosti byla pro realizaci záměru zvolena stráň v Toužíně a události následně nabraly rychlý spád.
První finanční příspěvek byl získán na májové veselici v kulturním domě v Dolních Němčicích, který bezplatně poskytlo místní JZD (a muzikanti zahráli jen za pivo). Finanční i materiální podporu následně poskytla řada místních podniků, institucí a okolních obcí. Ústav geodezie a kartografie Dačice zajistil vyčlenění pozemků, Semenářský statek a Meliorace Dačice se postaraly o hlavní povrchové úpravy, místní pobočka Jihočeských energetických závodů pak přivedla do areálu prostřednictvím 150 m dlouhé přípojky elektřinu. Okolní podniky se rovněž zhostily rozvedení elektřiny k pohonu vleku a osvětlení svahu a výstavby ocelové lávky přes potok zajišťující přístup k vleku. ROH při n. p. Koh-i-noor Dačice realizovalo výstavbu chaty pro technické zázemí. Nezbytnou dopravu poskytla autoškola při zemědělském učilišti Dačice. Konečné úpravy lyžařského svahu pak ručně vykonali v rámci četných brigád sami členové lyžařského oddílu a další občané Dačic v rámci tzv. akce Z. Za čtyři měsíce byl celý 140 m dlouhý svah s převýšením 30 metrů připraven pro nadcházející sezónu včetně instalace vleku, kterým byl v té době standardní háčkový vlek typu VL 200 od Transporty Chrudim. I tento se podařilo získat v nezvykle krátké dodací lhůtě díky odložení jiné zakázky na vývoz příslušného zařízení do zahraničí. V zimní sezóně 1970/1971 se již za cenu 1 Kčs (dospělí)/ 50 haléřů (děti) tedy mohli na vleku vyvézt první lyžaři. Další investicí do areálu byla po dvou letech výstavba nájezdové věže, která sloužila pro získání rychlosti na začátku sjezdu. Jednu sezonu v 80. letech se krátce lyžovalo i na druhé z původně zvažovaných sjezdovek (u Poldovky), kde byl instalován 140 m dlouhý navijákový vlek s motorem z Jawy 250. Z důvodu horší přístupnosti (lokalita byla od nejbližší silnice půl kilometru vzdálena) byl ale terén záhy opuštěn. Po dvaceti letech byl začátkem 90. let ukončen provoz i v Toužíně – roli sehrály zastaralost technologie vleku, jeho vedení po soukromém pozemku a v neposlední řadě i blízkost nově dostupných areálů v rakouských Alpách. Ocelová lávka pod již částečně zarostlým svahem tak zůstává poslední připomínkou lyžařského areálu, se kterým má spojené své sjezdařské začátky řada dačických lyžařů.
Za informace o areálu a fotografie děkujeme panu Radovanu Kubekovi, synovi jednoho ze zakládajících členů a vedoucího lyžařského oddílu Rudolfa Kubeka. Podklady jsme převážně čerpali z článku Rudolfa Kubeka a Richarda Davida v Dačickém vlastivědném sborníku č. IX (2017). Vydáno: 26.9.2021
Aktualizace:
