ČERVENOHORSKÉ SEDLO. Předmětem našich reportáží bývají zpravidla relativně odlehlé lyžařské areály v nižších polohách, nyní se však budeme věnovat oblasti pro rozvoj lyžování jako stvořené.

První silnice přes Červenohorské sedlo (1013 m n. m.) byla postavena již v polovině 19. století, přičemž ubytovny turistických klubů zde byly zakládány od počátku 20. století. Sjezdovému lyžování sloužily zpočátku především luční trény na jižních svazích, zvané Malá louka, klesající přímo do sedla, a s ní sousedící Velká louka pod cestou ke Vřesové studánce. Právě na ní byl v roce 1965 postaven první háčkový vlek, který pak v roce 1978 nahradily háčkové vleky dva. Dva háčkové vleky rozdílných délek pak byly instalovány i na Malé louce, přičemž ten delší v roce 1983 nahradil unikátní talířový vlek, pro který veškeré díly (kromě externě zakoupených odlitků k připojení závěsů k lanu) svépomocí zajistili členové Ski klubu Šumperk (původně Lokomotiva /Pramet/ Šumperk). Pět let poté se dočkala prodloužení na 450 m Velká louka, na které byly háčkové vleky nahrazeny Tatrapomou F. Zároveň byla od sedla nejvzdálenější část Velké louky zalesněna. Provoz rukodělného vleku na Malé louce byl v roce 1991 ukončen. Až po čase byl nahrazen jednomístným bubínkovým vlekem Doppelmayr a přilehlá sjezdová trať byla dále prodloužena o dalších zhruba 100 m až na hlavní hřeben. Nejnovějším zařízením na jižních svazích je pak další vlek Doppelmayr, který nahradil Tatrapomu F na Velké louce v roce 2004 (ta byla přesunuta na protější, severní svah). Vleky Tatrapoma zde v současnosti reprezentuje jen krátký vlek typu P v dolní části svahu.
Červenohorské sedlo První sjezdovkou na protějších, severních svazích, byl od 50. let bezmála kilometr dlouhý slalomový svah, který zdatnost lyžařů důkladně prověřoval svým 50% sklonem v dolní části. Prvním zdokumentovaným vlekem, který svah obsluhoval, byla dvojmístná Transporta VL 1000 (délka 860 m, převýšení 260 m) vedená na začátku své trasy samostatným lesním průsekem a poté po levé straně svahu. Výrazného rozvoje se dočkaly severní svahy v 80. letech, kdy zde byl v roce 1981 instalován odpojitelný lyžařský vlek Tatrapoma H 180 (číslo udává počet závěsů, další parametry vleku se do typového označení již nepromítaly), který na své výrazně lomené, 1028 m dlouhé trase, překonával převýšení 282 m. Obsluhoval modrou a červenou sjezdovku, jejíž dolní část bývala neveřejná z důvodu využití pro účely tréninku. Závodníkům pak sloužil háčkový vlek, další pak býval k dispozici i v horní části sjezdovky (krátký čas zde pak byla v 90. letech provozována i krátká Tatrapoma P). Další dvě Tatrapomy H na severní svah přibyly v roce 1986 (H 130 – délka 670 m, převýšení 180 m pro obsluhu modré a červené sjezdovky) a v roce 1994 (H 130 jako náhrada Transporty na černé sjezdovce /slalomovém svahu/). V polovině 90. let byla po západní straně vytyčena ještě čtvrtá, nejmírnější sjezdovka zvaná „Žlutá“ s 550 m kotvovým vlekem Doppelmayr. Naposledy se lyžařská nabídka rozšířila kolem roku 2010, kdy byly černá sjezdovka a přilehlá Tatrapoma H prodlouženy o zhruba 200 m, čímž byl usnadněn návrat lyžařů z této části areálu zpět do sedla. Další propojovací sjezdové tratě byly vyznačeny i v přilehlých užších lesních průsecích. Nejvýraznější investice z posledních let představuje náhrada zalomené Tatrapomy H 180 v přímé trase – nejdříve byla postavena fixní čtyřsedačková lanovka firmy Swoboda získaná z rakouského Königsleitenu (Zillertal Arena), kterou od letošní sezony nahrazuje rychlejší a pohodlnější odpojitelná čtyřsedačková lanovka s bublinovými kryty od firmy Leitner odkoupená z italského Ladurnsu. Ztrátou posledních let je naopak zrušení celé černé sjezdovky z důvodu chybějícího zasněžování, komplikovanější úpravy a v neposlední řadě i sníženého zájmu většinových průměrných lyžařů. Vlek obsluhující sjezdovku byl demontován a pozemky od roku 2017 navráceny do užívání místnímu lesnímu podniku.

Za poskytnutí cenných historických informací a fotografií děkujeme panu Vladimíru Adámkovi, bývalému členovi Ski klubu Šumperk. Za fotografie z období výstavby lanové dráhy děkujeme Radimu Polcerovi.
Vydáno: 14.11.2022


Aktualizace: